Z různých stran dostáváme zprávy, že úly, kde na podzim byla pěkná, poměrně silná včelstva, jsou prázdné nebo se včely s matkou shlukly ve dvou třech uličkách a těžko vydrží do jara.
Jak je to možné? Co si s tím počít? A jak tomu předcházet do budoucna? To jsou logické dotazy, které tyto zprávy doprovázejí.
Včelstvo jde do zimy s určitým počtem dělnic a v plástech má zpracované cukerné zásoby, ze kterých postupně čerpá energii. Předpokladů, že se včelstvo dočká jara, je několik. Především musí mít matku. Matka neustále vylučuje na povrch těla feromon, chemickou substanci olejovité povahy, která se šíří ve včelstvu hlavně sociálním kontaktem, tedy vzájemným dotýkáním se včel.
Je-li tato tzv. mateří látka přítomna, je to pro včely dělnice signál, že má smysl udržovat obvyklý stav včelstva, tedy hlavně pospolitost, která společnými silami dokáže ekonomicky udržet potřebnou teplotu a činnosti v hnízdě. Chybí-li matka, je marné společné úsilí včel. Včelstvo projevuje neklid, zvýší spotřebu zásob a postupně mu docházejí síly. To se může stát i zdravému včelstvu.
Je-li včelstvo silně nakaženo virózou, může mít matku v pořádku, ale chřadne rovněž. Viry včelám zkracují život. V létě to nemusí být fatální, protože se denně líhne spousta mladušek, které hynoucí včely nahrazují, ale v zimě je to kalamita. Přestávka v plodování je nutná, šetří zásoby i síly. Podzimní včely musí vydržet od podzimu až do jara, než je jejich mladší sestry nahradí. Letní včela žije jen asi šest týdnů. Ta zimní může žít i déle než šest měsíců.
Tato dlouhověkost ale není automatická. Potenciálně dlouhověká včela musí být už jako larva a kukla zahrnuta do zvláštního režimu péče. Znamená to lehce odlišnou výživu a mikroklima, po vylíhnutí jiný pracovní režim, pravděpodobně dispens od krmení plodu a zpracování zásob. Už staří včelaři věděli, že podzimní včely se nesmí upracovat.
Virózy ale zamíchají dělbou práce i podmínkami pro výchovu dlouhověké generace. Pak se může stát, že na podzim je plný úl včel, ale těch dlouhověkých je málo. Dělnice pak postupně odcházejí sešlostí věkem, až je prázdný úl. Situace se jeví jako nějaký záhadný úhyn, ale přitom to nemusí být nic jiného než důsledek absence dlouhověkých včel.
Další rozšířenou příčinou je varoáza v létě. Přestože toto u nás velmi rozšířené infekční onemocnění způsobené roztočem Varroa destructor je přeléčeno, jeho důsledky to nenapraví. K tomu se přidávají další faktory. Nedostatečné zdroje pylu kvůli jednotvárné krajině, ale hlavně z důvodu vysokého počtu včelstev, jenž v některých katastrech přesahuje i hustotu 100 včelstev na kilometr čtvereční. Nedostatek bílkovin snižuje imunitu.
Další nechvalnou skutečností je bezbřehý byznys s oddělky, který znamená oslabování včelstev. Kmenová včelstva se mohou jevit, jako že vše zvládají. Ale jsme si jisti, že se tím nenarušuje citlivý mechanismus vyčleňování některých plodových ploch do režimu dlouhověkých včel? Víme, že zde hrají roli mimo jiné i rozdílné teploty odchovu zavíčkovaného plodu, a to v desetinách stupně Celsia.
Námitka může znít, že ne všichni včelaři produkují oddělky a ne všichni včelaři mají včelstva s vysokou invazí varroózy. To ano, ale někde zafunguje zmíněný stres jako spouštěč, a pak už se projevuje dominový efekt, který vezme s sebou do hrobu i další včelstva v okolí. Zalétávání je vyšší, než si včelaři připouštějí. Naopak častá představa, že včelstva zničil nějaký jedovatý postřik, se ani těmi nejcitlivějšími chemickými analýzami nepotvrzuje. Přítomnost roztočů a virů je naopak jistá.
Co si s tím počít? V momentě hynutí už se včelstvům život vrátit nedá. Jak tomu předcházet? Vyvarovat se tomu, co je v předchozích řádcích vylíčeno. Chovat silná, dobře zásobená a proti varroóze pravidelně léčená včelstva.
Autor je vedoucím výzkumu a zkušební laboratoře ve Výzkumném ústavu včelařském v Dole
Autor: Dalibor Titěra
Zdroj: LIDOVKY.cz
