Oslava 100 let ZO ČSV v Litomyšli
Přátelé, musím to oslovení říct takto, protože mám zde chvíli mluvit o historii této organizace a kdysi dávno, už v roce 1922 se naší předchůdci na členské chůzi dohodli, že si budou navzájem demokraticky říkat příteli, tak tedy:
Přátelé buďte vítáni na tomto slavnostním shromáždění.
Protože zde sedíme, abychom oslavili sto let, je zřejmé, že tedy předchůdce této organizace byl založen v roce 1906 a to 14 ledna. Předcházel tomu jakýsi podrobný průzkum teritoria. Dva učitelé Antonín Mikolášek, ředitel v Osíku a Jan Brychta, ředitel z Pohodlí sestavili soupis všech včelařů na okrese litomyšlském. Pak bylo svoláno sezení a na něm se „narodil“ pod oficiálním jménem Včelařský spolek pro Litomyšl a okolí. Zapsalo se do něho 80 členů a zvolili si prvního předsedu Karla Sedláka, nájemce statku ve Vlkově. Příštím rokem byl do čela spolku zvolen onen průkopník Antonín Mikolášek z Osíka. Také jsem našel zmínku, že do spolku od samého začátku dojížděl obvodový učitel Karel Pazourek řídící učitel v Česticích. Měl zde během let několik přednášek a z kroniky vysvítá, že sem zajížděl častěji, takže byl asi nějakým strážcem nad organizací, ale to napsané není.
Spolek během několika málo let po založení zakoupil tři vařáky na vosk a tři lisy na lití mezistěn, medomet, sluneční tavidlo, u pana Budinského založili vlastní tržnici na prodej medu, ale ta byla brzy pro nezájem zrušena. Také každoročně na schůzích přednášeli odborníci o všem potřebném kolem chovu, pastvy, plemenářské práce, úlů - jako dnes. Některý rok jsou zapsány třeba dvě, někdy i pět přednášek do roka. V roce 1908 dokonce pořádali kurz vaření medoviny v Hospodářské škole. Zde se také konal pod vedením pana Bohunka několikrát i kurz výroby slaměných úlů, snad nejlepších úlů vůbec, úlů sice pracných, ale úlů, které včelám vyhovovaly lépe, než všechny ty desítky jiných, všelijak moderních a dodnes proklamovaných systémů. Pro včelaře, pravda, moc výhod nedávají, akorát že jsou lehké.
V roce 1909 byla založena spolková knihovna nákupem 32 knih, byl vypsán knihovní řád a každý rok nakupovali do knihovny další knihy, což je jistě dokladem péče spolku o odborný růst včelařů. Už z těchto několika vět je jasné, že spolek na vysoké úrovni velice dbal na zavádění progresivních vědomostí i materiálně podporoval nové postupy práce a umožňoval tak svým členům využívání přístrojů, které by si sami asi nepořizovali.
Takže vidíme, že to byla organizace od začátku silná a životná a protože spolek sdružoval včelaře z celého okresu, po čtyřech letech v roce 1910 dochází k velké organizační změně, území je rozdělené na 14 obvodů a každý obvod dostává na starost místní důvěrník. Toto důvěrnické uspořádání se natolik osvědčilo, že dobře funguje dosud. Velice zjednodušuje a zlevňuje tok informací z předsednictva ke členům i naopak.
Rok na to v jedenáctém roce je za předsedu zvolen pan Jan Kopecký, rolník z Velkých Sedlišť, funkci drží jen jeden rok a je vystřídaný Eduardem Krausem, mlynářem z Litomyšle. Přichází rok 1913, pracuje zde pro včely zapálený lékař, doktor Novotný, obvodní lékař v Trstenici a na jeho návrh spolek rozesílá do všech obcí své působnosti provolání s vysvětlením národohospodářského významu včelařství a kde se žádá o co největší výsadbu medonosných stromů a keřů a jejich náležitou ochranu.
V roce 1914 byla plánována a připravována zemská včelařská výstava v Praze, výstava, kde i litomyšlský spolek dlouho dopředu připravoval svoji expozici, ale ale ale z výstavy nebylo nic. 26. července vypukla válka, strašná světová válka, chasníci i hospodáři odešli na frontu a kde byly včely. V kronice čteme: „Osiřely mnohé rodiny, osiřely četné včelíny. Organizační i kulturní práci spolku podlomily a skoro zastavily mimořádné válečné poměry.“
Roky následující byly spíše živořením, nicméně kdo zůstal doma, musel nějak přežít i spolek měl své dobrodince a tak v roce 1915 přebírá předsednictví důchodce, František Klusoň, bývalý řídící učitel v Litomyšli.
Doba to byla zlá, však jistě víte, jedna válečná sbírka stíhala druhou a tak včelaři věnují to, co mají. Darovali med pro Červený kříž. Cena medu na trhu velice klesala, spolek tedy doporučuje med vůbec neprodávat, ale měnit jej za jiné zboží tak, aby se dosáhlo ceny alespoň deseti korun. Už tenkrát vzniklo to známé přirovnání, před válkou to skutečně platilo, kilo medu = kilo másla. Máslo ve válce hodně zdražilo na cenu až 50 K, ale med byl silně podhodnocený, jeho cena klesala až na 4 K. Přes všemožná válečná omezení vláda přiděluje spolku 35 q cukru. Toho využívají neorganizovaní včelaři a houfně se přihlašují za členy, aby získali cukr. Říkalo se jim „cukroví členové“ a v příštích letech po válce ve spolku natropili svoji nekázní velkou svízel.
Ještě jednou ocitují zápis kroniky z roku 1916: „Jednatel V. Morávek vyzývá členy, aby přes všechnu nepřízeň válečné doby věrně setrvali při spolku a s nadějí v lepší a příznivější časy nejen pro včelařství, ale i pro náš národní život, hleděli příštím dobám vstříc. Osiřelé včelíny doporučuje bratrské péči zbylých členů. Tento rok probíhá za nejhroznějších poměrů a válečných hrůz. Mysl každého včelaře je soustředěna k úsilí uhájiti svou existenci a existenci své rodiny. Včely jsou většinou ponechány sami sobě.
Podle toho se projevuje i činnost spolku. Prořídly naše řady, neboť mnoho členů vykonává vojenskou službu.“
Válka skončila, Rakousko-Uhersko vybouchalo své muniční arzenály a zhroutilo se vojensky i hospodářsky. Pro nás to znamenalo oddělení se a vznik Československa, vznik I. republiky a pro včelařství tak trochu zlatá doba, jen trochu zlatá, i zde bylo s čím se potýkat. V r. 1918 umírá velice uznávaný předseda František Klusoň a na jeho místo je zvolený neméně úspěšný Jan Brychta, řídící učitel ve Velkých Sedlištích.
Rok 1918 byl pro spolek rokem velikého vzestupu členské základny, měl 171 členů, byl také rokem rozštěpení, sloupenští včelaři si založili spolek svůj a z litomyšlského vystoupili. Také členové z Poličky a okolí se přidali ke spolku v Sádku.
Přicházíme k roku 1922, předseda Jan Brychta odchází na odpočinek do Brandýsa u Chocně a funkci po něm přebírá velice aktivní František Bohunek, obuvník v Litomyšli. Organizace je v celém rozkvětu, má sice vně nový výbor, nové vedení, ale vše asi nebylo dobré, když na volební valné schůzi bylo přítomno jen 16 členů!! a ti přitom navolili 24 členů výboru a předsednictva. V těchto letech byl, díky přídělovému cukru, ohromný pohyb v členstvu: Poslouchejte! 1914 – 98 členů, 1918 – 171 členů, 1924 – 100 členů, 1925 jen 79 členů. A důvod? Důvodů bylo asi více, ale jeden byl hlavní. Cukru byl nedostatek, takže si všichni objednali kvótu přes spolek za 11 K, jenže cukr byl nečekaně zlevněný a oni si jej měli vyzvednout za cenu objednanou a to odepřeli.
Odpověď najdeme zase v kronice: „Rázné vystoupení spolku proti liknavým členům v cukrové záležitosti mělo za následek, že mnozí „cukroví členové“ ze spolku vystoupili. Škoda jich není, neboť včelařská organizace a zájmy spolku jim byly vedlejší. Důvodem jejich přihlášky ku členství byl jen „cukr“.
Teď se povzneseme nad cukr a vstoupíme do roku 1923. Spolek na Vysokém lese zakládá šlechtitelskou a oplozovací stanici pro svoje členy i na prodej matek. Původně byl záměr ji postavit u hájenky na Brně, ale později se rozhodli, že bude na zahradě u pana Kuře přímo ve vsi Vysoký les. Bude ji spravovat přítel Václav Motyčka z Poříčí truhlář, výrobce včelařského nářadí a pomůcek, taky daleko známý výrobce mezistěn a především vášnivý chovatel matek. Stanici mohl použít každý za přísně stanovených podmínek. Celé znění řádu oplozovací stanice je vypsáno v kronice. Pan Motyčka na této stanici udělal veliký kus práce, protože odtud bylo vyexpedováno během let na sta oplozených matek, ročně mezi 70 až 90. Mimo to, například v roce 1927 bylo doneseno ještě 98 matiček k oplození. Členové spolku si tam donášeli nametené oplodňáčky a odnášeli si je, když se matička oplodnila. Správce stanice oplodňáčky kontroloval, přikrmil a když matička kladla, dal včelaři vědět, že si oplodňáček může odnést. Byla to taková sympatická vzájemná služba, i když z dnešního vědátorského pohledu nemohla mít ten efekt řízené plemenitby, jak si od toho slibovali, protože se tehdy ještě nevědělo, jak vlastně trubci i matky daleko létají na snubní výlety. Chovaly se tenkrát „Škrochovky a Sklenárky 47 a taky včely Vítězky“. Spolek po několik let uvolňoval peníze na podporu chovu matek. Členové dostávali matku se slevou 15 Kč, kterou chovateli spolek doplatil. Je zajímavé, jak tyto včely nebo linie včel dostaly svoje jméno. Pan Václav Motyčka, podle vyprávění Vladimíra Drábka, našel ve špalku u Škrochova mlýna na Oborách (mlýn stál asi po chatou spisovatelů v Budislavi) včely, které ho zaujaly a vychoval z nich linii, kterou pojmenoval Škrochovky. Tyto včely jej velice proslavily jako nerojivé a mednaté včely. Možná to byly ještě původní tmavé české včely. Sklenárky sem byly doveženy z Rakouska nějakým nádražákem. Hodně si od nich slibovali, ale prý se moc neosvědčily, protože se zkřížily s místní včelou a pak se rojily a píchaly. Vysvětlit název Vítězky se mi nepodařilo v papírech nalézt, ale měly to být matky z chovu Josefa Havrana.
V roce 1929 byla v Litomyšli konána Krajinská výstava. To musela být nějaká všeobecná výstava a účastnilo se jí celé město i okolí. I exposice byly rozmístěny po celém městě. Včelařská exposice byla umístěna v učitelském ústavu a obeslalo ji 27 vystavovatelů, z toho 6 odjinud. Vystavovány byly úly, náčiní a nářadí, včelí dílo, mezistěny, vosk a výrobky z něho, medové pečivo, pomůcky k plemennému chovu a medonosné rostliny. Za dobrou prezentaci dostalo několik členů medaile od ústředního spolku, od místního spolku a výstavního výboru pak diplomy.
Pan Václav Motyčka zde dostal ocenění stříbrnou medaili a dukát.
Roku 1924 přichází do vedení na předsednictví Václav Movávek, učitel v Bohuňovicích a tento předseda vede spolek až do konce války. Kdy skončil zatím nevíme.
R. 1930 bylo zřízeno župní rozdělení Ústředního spolku. Sídlem župy měla být Litomyšl, ale na návrh našeho spolku byla ustanovena v Chocni, pro vhodnější vlakové spojení a byla nazvána Orlická. Sdružuje 36 spolků s 1560 členy.
Spolek v roce 1930 zakoupil spolu s př. Vágnerem z Litomyšle velmi dobře řemeslně vypracovaný válcový lis na mezistěny za 6000 Kč. Rok po zakoupení spolek odkoupil i druhou polovici ceny a trochu pošramocený a pomačkaný lis byl svěřený do užívání př. Václava Motyčky v Poříčí, jenž se s tímto strojem naučil mistrně lisovat mezistěny, takže jeho jméno se rozšířilo daleko do kraje.
Vyprávěl mi pan Václav Motyčka, ale už syn, prý ještě za života otce mu velmi rád chodil pomáhat válet mezistěny přítel Josef Havran z Osíka, také známý a nadšený včelař. Když pomáhal, tak nejraději točil lisem. Když točil, tak točil. Líbilo se mu, jak mezistěna vyjíždí, ale nedával už tolik pozor kolem a většinou se něco zpackalo. Co se prý děda nazlobil v jeho přítomnosti. Tak když zase Havran přijel, raději se nějak vymluvil a dělal jinou práci, než by ho k tomu pustil nebo když se Havran ptal „kdypak zase budeš Václave točit“, tak mu říkal jiné dny, než skutečně chtěl lisovat. Nemohl se ho zbavit.
Válcování mezistěn u Motyčků skončilo asi na konci sedmdesátých let, takže válce sloužily téměř 50 let k plné spokojenosti zákazníků. To byl výkon obdivuhodný od lisu a především od rodiny Motyčkovy a myslím, že by odtud mělo zaznít poděkování a obdiv za to, co tato rodina pro místní spolek i pro zušlechtění včely za tuto dobu udělala.
Za součinnosti př. Jos. Tichého, našeho jednatele, vyrobil v roce 1932 klempířský mistr V. Kouba z Litomyšle vařák na vosk. Vařák po četných zkouškách ve státním výzkumném ústavu včelařském v Dole byl uznán za nejlepší. Dostal proto název „Vítěz“. Ze zisku za prodej cukru zakoupil spolek 5 těchto vařáků. Jeho cena byla 450 Kč. Jsou taky zachovány fotografie inzerátu tohoto vařáku a tam je nabízený za 550 Kč.
Rok 1936. Další katastrofa. V tomto roce přišla do vlasti nová nebezpečná choroba včel – roztočíková nákaza. Parazit maličký, ale velmi zákeřný. To zase vyprávěl pan Václav Havran z Dolního Újezdu, jaká to byla metla na včely. Z časopisu, i včelaři mezi sebou, stále sledovali, jak se nákaza šíří Evropou a zanechávala za sebou zdecimované a zlikvidované včelíny. Až nakonec v roce 1936 dorazila k nám. Nastalo velké haló, a co teď? Aby mohla být nemoc úspěšně tlumena, uspořádal Ústřední zem. spolek kurz rozpoznávání této choroby. Také se stanovila spolková opatření: Každý člen výboru a důvěrníci jsou povinni vést evidenci o zdraví včel v obvodu a hlásit každé podezření. Naštěstí pro nás jsme měli už Výzkumný ústav a v něm prof. Svobodu. Tehdy ústav vytvořil něco tak velikého, jako nedávno při nástupu varroázy. Vytvořil systém diagnostiky, systém obrany a především lék BEF, který dokázal čelit tomto nepříteli včeliček. Dnes roztočíka neznáme a naposledy jsme proti němu léčili asi v roce 1982 s nástupem Takticu.
Rok 1937. To je taky zajímavé téma. Slovenské ústředí včelařů chtělo vybudovat svůj cukrovar, dali myšlenku do placu, udělali kampaň a chtěli po včelařích z celého státu podporu. Náš spolek jejich snahu podporoval, napsal do Prahy výzvu, aby naše České ústředí toto dílo též podpořilo. Spolek sám se upsal 1 podílem za 500 Kč za člena družstevního cukrovaru na Slovensku. Dílo se zdárně rozvíjelo, jenže !!! rok 1938, pak březen 1939: zarachotily německý bubny a bylo zase ouvej. Spolkový život byl utlumen. Hned po okupaci byl vydán zákaz shromažďování. Ke konání schůze se muselo žádat na okrese. Přesto ale se konaly 3 výborové a 1 členská schůze. Přednášky nebyly, protože z okresu nedošlo povolení. Z nařízení presidenta (v Praze z 13.12.1939) se zakazuje všem spolkům ve stanovách a názvech užívat označení „československý“ a nahradit je za český, případně jej vypustit.
Ke stavbě družstevního cukrovaru na Slovensku tím pádem nedošlo a celá akce byla zrušena, což ve včelařské veřejnosti způsobilo velký rozruch a nevoli.
Dne 27 srpna 1941 v 1315 hodin napadl roj včel, který patřil vrchnímu strážmistru Josefu Šachovi ze Sebranic pár koní Jos. Šlezingra ze Sebranic. Roj přeletěl přes zahradu a za ní Šlezingr oral s párem koní. Uviděl blížící se roj, otočil koně a chtěl odjet. Avšak roj začal sedat na koně a ti se začali plašit. Včely se rozzuřily a počali je bodat. V malé chvíli byly hlavy a přední části těl koní posety žihadly. Také rolník Šlezingr, jeho syn, jeho bratr a dělník František Štyndl, kteří se seběhli na pomoc dostali nespočetné množství žihadel. Společným úsilím všech podařilo se koně, kteří se zatím zamotali do prostraňků a upadli na zem, vyprostit a zavést do dvora a do stáje. Okresní veterinář Dr. Šperl nařídil dávat koním octanové obklady a nechat je dva dny v klidu. Pobodané osoby spokojily se s domácím ošetřením.
Vyhláškou z roku 1942 bylo stanoveno, že chovatelé včel jsou povinni odevzdat 50% výnosu, nejméně však 2 kg. Dlouhá a tuhá zima, studené jaro opozdily včely o měsíc ve vývoji. I v květnu musely být přikrmovány. Proto nemohly využít ani slabou snůšku z ohnice. Přínos na váze od 1. května do 15. června byl jen nepatrných 4,20 kg. V červenci snůška ustala úplně. Ani z jetele nic neměly, za to rojení nastalo velice silné, jako znak bídy. Spolek žádal o zvýšený příděl cukru, čemuž nebylo vyhověno. Protože Českomoravský svaz pro drůbež, vejce a med opakovaně pokutoval neplnění dodávek, žádal spolek úřední prošetření výnosu ze včel. Provedená kontrola z 1. září 1942 zjistila, že medníky jsou úplně suché a v plodištích je jen nepatrně zásob, takže přidělený cukr jen stěží umožní včelám přežití zimy. Prominutí dodávky se podařilo získat. Skutečný výnos medu v roce byl 2,40 kg
Teď mi dovolte, abych sem vložil jeden odstavec trochu širšího rozhledu, protože včelařská samostatnost byla ve válce politicky přetnuta. Vládním nařízením ze 4. května 1943 byl založen Svaz chovatelů hospodářského zvířectva a chov včel byl vřazen do tohoto uskupení, ústředí tedy bylo, jako právnická osoba, zrušeno k 31. červenci 1943 a sloučeno se Zemským svazem chovatelů hospodářského zvířectva. Jeho jmění bylo spravováno skupinou chovu včel. Nadále volení funkcionáři spravovali včelařství jako Zemská skupina chovu včel v Čechách. Tím zanikl včelařský svaz a po válce z toho nastaly další problémy. Po skončení války (po roce 1945) byla snaha vrátit zpět uspořádání včelařských organizací, jak tomu bylo před válkou, ale z nového vládního nařízení se sloučené organizace nesměly obnovovat. Nezbylo než vytvořit novou organizaci s novým programem a to se po dlouhých vyjednáváních podařilo založením Jednoty včelařů v Praze. Podobně tak i u založení Zemského ústředí včelařů pro Čechy kde i zde byl zvolen předsedou předválečný předseda Otakar Brenner. I v novém organizačním uspořádání se ponechaly osvědčené formy práce a postupy, např. samostatné spolky, důvěrníci místní i okresní, odborní referenti, učitelé včelařství, učitelky pečení medového pečiva, župní uspořádání. Jednota včelařů v Praze byla rozdělena na 36 žup s 1 023 spolky a v nich 88 901 včelař. Župy byly zrušeny v r. 1948 a převedeny na krajské uspořádání. Takto to bylo v ústředí, v roce 1957 se Jednota zrušila a byl založen Československý svaz včelařů a od r. 1968 pak Český svaz včelařů. Co k tomu dodat? Takové problémy nastanou v každé zájmové organizaci, když se ji snaží vládnout politika. Před válkou, ve válce, po válce, vždycky. Práce zájmová i spolková má dost svých starostí a není potřeba jich ještě přidávat.
Po tomto politickém exkurzu se vracím do Litomyšle. Co se zde dělo a jak spolek fungoval nevíme, protože z doby konce války až do roku 1975 nejsou k dispozici žádné jednatelské zápisy ani korespondence, to ale neznamená, že zde nebyly včely a včelaři i spolek. Předseda Václav Morávek vedl tento spolek od roku 1924 až do války a kdy přestal fungovat i on nevím. Nicméně z průběžně vedených účetních knih, které jediné jsou perfektně zachované, je zřejmé, že politické kotrmelce zde neměly velký vliv na chod spolku. Krmilo se, léčilo, točilo, kupovalo, prodávalo; spolek šlapal dobře, peněžní deníky to dosvědčují.
Dalším známým předsedou na začátku šedesátých let je Václav Kabrhel z Vysokého Lesa a zase, kdy převzal funkci nevím, pravděpodobně r. 1952. Po něm byl přibližně od roku 1960, možná od 1962 předsedou pan Václav Vomáčka z Čisté do roku asi 1970, kdy převzal funkci zde sedící expředseda přítel Bohumil Klusoň.
Čas utíká, přeskočím tedy osm roku a zase si zavzlykáme, do Čech dorazila varroáza, nemoc mocná a zarputilá, protože o ní ještě nikdo neví a už má zamořený celý sousední okres. Hned první její nálezy ve Sloupnici nás přímo ohrožují a veterinární verdikt ze 4. května 1981 přikazuje dusit včeličky, 256 včelstev u 46 chovatelů, na podzim se objevují roztočí až v Janově a další kus krajiny zabírá kosa smrti až do Čisté. Takže bylo v roce 1982 utraceno jen v naší organizaci 1052 včelstev u 145 chovatelů. V roce 1983 už se likvidují poslední celé včelíny, pak už jsou dopady přeci snesitelnější, likvidují se už jen silně zamořená jednotlivá včelstva. Celková bilance za roky 1981 – 84 je asi 1410 udušených včelstev v organizaci. Jak silný je parazit, tak silná je i touha člověka zdolat ho. Pomocnou ruku nám zase podal výzkumný ústav, kde byla opět, jako v roce 1936, vyvinuta celá plejáda úspěšných diagnostických i zdolávacích opatření a technik, která nám umožnila roztoče nejen přežít, ale i držet jej trvale na uzdě. Kolik stačilo a bylo to zcela obráceně. Za toto patří ústavu a všem, kteří k tomu přispěli, velké díky.
Při přípravě této promluvy jsem ve svazové korespondenci našel dopis od pana Haragsima našemu předsedovi, velice mě zaujal, s dovolením jeho majitele jej přečtu:
V Praze dne 8. ledna 1982
Vážený příteli,
jakmile jsem se dozvěděl o případu „Pazucha“ a na mapě si udělal černé kolečko, vzpomněl jsem si na Vás, protože jste prvním včelařem, kterého osobně znám a bude postižen varroázním opatřením. Ani se nechci ptát jak vám bylo, když jste museli vysířit zazimovaná včelstva, bylo by to jistě nemístné. Dostal jsem již dříve několik zoufalých dopisů od včelařů z Ústecka, kteří prosili, aby nemuseli svá „zdravá“ včelstva vysířit. Jeden dopis byl z Potštejna, tedy již z okresu Rychnov nad Kněžnou, kam až zasáhlo pásmo likvidace, šlo tam o 30 včelstev. Co můžete těmto lidem napsat?
Sám si ani nechci představovat jak by mi bylo, kdybych vinou některého neukázněného včelaře musel vysířit svá včelstva na Vrchovině. Viďte, člověk se plahočí, buduje, věnuje tomu mnoho volného času, odpustí si dovolené u moře, má radost a dobrý pocit u srdce z každého malého úspěchu a najednou bác, objeví se taková „bestie“ a je několikaletá práce zmařená dvěma sirnými knoty. Vím, že mnoho včelařů již ani nezačne znova včelařit.
Když jsem v r. 1970 objevil roztoče Varroa Jacobsoni v materiálu z Bulharska byl to tak překvapivý objev, že jsem tomu v první chvíli nechtěl ani uvěřit. A neuvěřili tomu ani členové vědecké rady našeho ústavu, považovali to za velmi nepravděpodobné, že by se asijský roztoč mohl u nás v Evropě udržet. Marně jsme s kolegou Samšiňákem tloukli na poplašný zvon, marně psali články do odborných časopisů a do denního tisku. Nechápali to ani včelaři, ani výzkumníci, a teprve ne veterináři.
Kolegy – výzkumníky z jiných ústavů jsem na záležitost upozornil černým humorem – jako novoročenku jsem jim poslal sklíčka se zalitým roztočem Varroa Jacobsoni. Mnohem později mi řekl nebožtík Hans Ruttner při návštěvě v Rakousku: „Byl jsem tou zvláštní novoročenkou udiven a schoval jsem si ji jako raritu. A dnes jsme v Rakousku tímto roztočem nejen znepokojeni ale přímo ohroženi.“
Časopis Imkerfreund, kam jsem v roce 1971 poslal článek o varroáze uveřejnil tento až za dva roky v r. 1973 po dvojité urgenci. Redaktor Pieterek to nepovažoval na nic zajímavého. A sovětští výzkumníci, když jsem je upozornil na skutečnost, že varroázní matky v Bulharska pocházeli od nich z Krasné Poljany, kategoricky popřeli, že by to mohla být pravda. Za to dnes platí miliony rublů!
Jaká bude budoucnost našeho včelařství? Jsem optimistický a věřím, že by se Varroa nemusela v Čechách a na Moravě rozšířit. Hodně bude záležet na jarním vyšetření skutečného stavu. Jsou totiž někteří podezřelí včelaři i v jiných okresech! Dlouho se to neutají a velmi rychle se varroáza šíří. Na Slovensku již budou muset včelařit s varroou, ale u nás by tomu šlo předejít, než se najde účinný přípravek. Pesimističtější jsem co do ukázněnosti našich včelařů. Zatímco co sám se po návratu z pokusného léčení na Slovensku svleču vždy u dveří téměř do naha a ve stejných šatech nebo s věcmi se Slovenska nejdu nikdy k ústavním nebo soukromým včelám, jsou včelaři, kteří nedbají ani těch nejzákladnějších pravidel hygieny.
Nejhorší je, že prozatím nikdy nebyli postiženi ani zákonem, ani jiným méně bolestivým včelařským trestem.
Tož co přát na závěr povídavého dopisu. Když už to máte pokaňkané se včelami, tož ať se vám to o to víc daří v osobním životě – hodně zdraví, rodinné pohody a úspěchu v tom náhradním koníčku za včelařství.
přeje Váš
Ola Haragsim
Čas ani varroáza nezastaví, od napsání tohoto dopisu už uteklo neuvěřitelných dalších 24 let, roce 1989 jsme si zvolili nového předsedu Jana Kováře ze Chmelíka, po dvou letech ve funkci v roce 1991 roce jej vystřídal nový předseda, třináctý v řadě, Vladimír Drábek z Desné.
Přátelé, zažili jsme zde ve spolku pěkné a bohaté roky i roky skoro bez medu, zažili jsme krásná jara, kdy včely jen kypěly, zažili jsme i roky, kdy se zdálo, že se včelí svět bortí, zažili jsme zde i jinde desítky pěkných přednášek význačných odborníků, zažili jsme s kolegy včelaři pěkné zájezdy a exkurze, obklopuje nás zde výstava s dechem zašlé historie i s vůní čerstvých perníčků, obklopuje nás něco, co jen včely mohou dát, co nás k sobě druží. Vždyť k minulému roku má organizace 235 členů s 2780 včelstvy, takže to není stoletá babička, jak by se z plakátu zdálo, ale nestárnoucí, trvale svěží, přitažlivá a pracovitá litomyšlská dáma.
Přátelé, nějak v mysli si natáhněte tuto historii o dalších 50 let dopředu a představte si, že sedíte zase třeba v zámeckém pivovaře u medoviny a tam se říká se stejným obdivem, jako jsme tady hovořili o panu a příteli Motyčkovi, o Morávkovi, o Bohunkovi: Jo tenkrát před padesáti lety, to byli včelaři, to byli Páni včelaři, přišla tenkrát varroáza, udusili kvůli ní na tisíce včelstev, ale oni to nevzdali, po převratě se rozpadl trh s medem, obchodníci jim jeden čas nabízeli za med 18 i 13 korun a oni přesto včelky neopustili.
Přátelé, tak ať nám to ve včelínech a na včelnicích bzučí!
Sestavil Stanislav Tomšíček
